Proč by mělo na umění záležet, už jenom proto, že v dnešní době fotografií pozbývá umění smyslu jakožto prostředek k uchování a zobrazení skutečnosti? Tato otázka určitě někdy, ať řidčeji, častěji, napadá umělce. A jako malířku mě samozřejmě zajímá umění výtvarné.
   A význam obrazů byl otřesen s nástupem fotoaparátů. Do té doby sloužily k zachycení podoby osob, míst, věcí… bylo jich třeba k náboženství, politice; páni si objednávali mytologické příběhy nesoucí mravní poučení, aby se mohli kochat nahými krasotinkami a šlechta si zdobila sídla drahými díly, kde plnily účel jako honosná ozdoba dokazující přepych šlechty.
   Tehdy si sami umělci uvědomili, že do obrazu se dá otisknout víc než zpodobnění skutečnosti. Myšlenky, city, názory, svůj pohled na svět - to vše se zrcadlí v obraze. A co do obrazů vkládali přirozeně vždy podvědomě, začli hledat cestu, jak zachytit v pravé podobě. Duši. Například surrealisté hledali cestu skrze sen - zachytit vnitřek člověka není možné rozumem, proto se snažili malovat tzv. automaticky, a ztvárňovat sny… Já si myslím, že dnes cítí každý, že do toho, co dělá, dává větší či menší kus sebe sama. Ne nadarmo se přece říká ,,věnovat se něčemu."
   Umění může tedy být způsob vyjádření se, komunikace s ostatními, hledání a/nebo pochopení…světa, … sebe sama. Anebo jej lze brát jako terapii, či řemeslo - jak kdo chce.

Nač to vlastně dělám? Má to smysl?

Asi každý umělec se zamýšlí nad tím, jestli vlastně to není k ničemu, jestli jeho práce není zbytečná a nepotřebná. Vždyť kdo potřebuje umění? Myslím, že každý z nás hluboko uvnitř ví, že když už ne nikdo jiný, tak on sám to potřebuje. Já je potřebuji, je mou součástí. A přes veškeré ( občasné) pochyby se nemůžu umění vzdát.

Život by měl být krásný a šťastný a umění jej jistě pozvedá na lepší úroveň. Jestliže můj obraz někomu vykouzlí úsměv na rtech, byť bych to měla být pouze já sama, a na chvíli ho rozptýlí od starostí a těžkých myšlenek, tak to za to stojí.